Ostřílená Markéta Provázková není v obchodě žádné kuře. Začínala před lety jako pěšák pro velkou telekomunikační společnost a postupně se vypracovala na manažerku pobočky. Makala, dřela, extrém střídal extrém a Markéta stoupala. Po narození syna plánovala na rozjetou kariéru navázat, ale život jako by jí říkal Tak sakra zpomal a vnímej. „Představovala jsem si, že po půlroce nastoupím zpět s flexibilnější pracovní dobou. Když jsem ale malého poprvé držela v náručí, došlo mi, že nebudu chtít dítě odložit a pracovat 12 hodin denně jako dřív,“ popisuje moment, který zažívá spousta dnešních rodičů. Jak životní situaci vyřešila, aniž by se vzdala milovaného obchodu – a hlavně milovaného syna?
„Nejprve jsem hledala práci od-do, takovou, kde bych mohla trávit večery s dítětem. Nastoupila jsem v call centru, ale prodej finančních produktů nebyl pro mě.“ Markéta není člověk, kterého byste utáhli na kompromis. Obchod ano, ale ne za každou cenu: „Hledala jsem dál, jak uživit rodinu a dělat práci, která mě naplňuje.“ Netrvalo dlouho a tvrdošíjnost se Markétě vyplatila. Cestu jí zkřížila příležitost navolávat schůzky ve vzdělávací firmě, ze které později vzešlo Porto.
„Tušila jsem, že v takové firmě mě čeká osobnostní růst, že bude ale tak velký, mě zpočátku nenapadlo. Nastupovala jsem s vědomím, že komunikaci mám v malíku. Obchod v terénu mi šel a navolávat schůzky přece musí být lehčí než prodat na místě. Trochu jsem se mýlila,“ směje se, „první dva dny jsem volala ostošest a žádná schůzka. No to snad není možné, říkala jsem si! Co dělám blbě?“
Zastavila se. Vnímala. Poslouchala. „Začala jsem studovat umění komunikace. Věci jako emoční škála mi pomohly pochopit, co se v mých telefonátech děje. Že když jsem na klienta moc hr, nebo jsem frustrovaná z předchozích neúspěšných telefonátů, začínám z mnohem nižšího stupínku emoční škály, než kdybych se nadechla a začala pozitivně. Není divu, že jsme se s klienty míjeli. Moje energie byla zmatená,“ vysvětluje, jak se zklidnila a naladila pro úspěch. Od té doby na sobě tahle superžena pracuje pravidelně. Prošla mnoha školeními a učí se zejména praxí. Již několik let volá a syn mezitím vyrostl do školních let. Mámu si díky práci, která ji baví, užívá dosyta.
„Práce v Portu mě naučila být nejen lepší telefonistkou,“ naznačuje, že z bohatých zkušeností čerpá i v osobním životě, „jako máma nedělám věci nevědomě. Jsem víc přítomná ve svém životě i v životě mého syna.“ Jakmile přijala nové životní tempo, přišel i růst kariérní. „Budovat tým mě bavilo v mé první práci a podobná možnost se mi naskýtá i v Portu. Mohu zaškolovat a rozvíjet nové telefonistky, vylepšovat know-how,“ jmenuje několik klíčových oblastí. Do budoucna aspiruje na asistenci při seminářích a péči o stávající klienty. Nechápe, proč kdy chtěla životem proběhnout. Přitom stačilo poslat jeden životopis a dnes roste kontinuálně v práci i mimo ni a zachovává si životní štěstí.