Rozum: Mám problém, už déle.
Srdce: Já vím, pracuji na tom.
Rozum: Ale už vím, jak to vyřešit. Prostě…bla bla… Co si o tom myslíš?
Srdce: Je to nudné. Nemám z toho dobrý pocit.
Rozum: Jaký máš tedy návrh?
Srdce: Tu druhou možnost, o které jsem Ti říkal.
Rozum: Tu jsem prozkoumal a je nejnebezpečnější. Chybí tam dost informací. Navíc bychom se museli něčeho vzdát, aniž víme, zda se to vyplatí.
Srdce: Ale já z něj mám dobrý pocit.
Rozum: Já Tě nechápu. Nabízím Ti bezpečné řešení a Ty chceš to nejriskantnější.
Srdce: Proč by mělo být nejriskantnější, když z něj mám dobrý pocit?
Rozum: Hele, už toho mám dost. Asi Tě vyhodím…
Chvíle ticha…
Rozum: No dobře. Navrhuji kompromis. Zkusíme Tvé řešení, ale mé si necháme v záloze.
Srdce: V tom se necítím dobře.
Rozum: No a co, já mám také své pocity.
Srdce: Vím. Strach.
Rozum: No a co? Často mě zachraňuje.
Srdce: Mně ne.
Rozum: Jak to?
Srdce: Chci zkusit být obchodním konzultantem v Portu…cítím z toho dobrý pocit…
Rozum: A co, když to nezvládneš? Kdo Tě uživí?
Srdce: To je ale Tvůj pocit. Já tu práci chci…vypadá úžasně….
Rozum: Myslím, že jsme natolik odlišní, že se nemůžeme kamarádit…
Srdce: Možná ne tolik, kolik si myslíš…
Rozum: Jak to myslíš?
Srdce: Oba chceme pocit. Já pocit radosti, Ty pocit bezpečí.
Rozum: Ano, na tom se shodneme.
Srdce: Tak jo, jdu poslat životopis do Porta 🙂